I just want to send this cosmic question out into the void

Príma blog, přesně 4,7 MB vyplýtvaných na fotky stačilo k tomu, aby mi už žádné další nešly nahrát (ačkoli údajně lze nahrát “až” 10 MB!! Páááni!). Každopádně jsem celý blog přemístila do Čech, takže…zde:

http://www.happinessateardropaway.blog.cz

Pěkně jsme si s R. prostály cestu vlakem do Šumperka a pak hurá na Blues Alive.

Highlight večera pro mne byl fotograf s mega teleskopickým objektivem, pořád jsem na něj musela zírat. Zdá se to být náročné i fyzicky. ^ ^

Potvrdila jsem si dávno známé. Koncerty nejsou nic pro mě. Blues mě moc nebere :).  Výjimkou ovšem byla spontánní černoška z Karolíny Wanda Johnson se svým Shrimp City Slim Blues Band. Svým charismatem si rozhodně dokázala udržet pozornost (což je dle mého názoru u člověka, který s čímkoli vystupuje poměrně důležité), ale upřímně – sledovala jsem spíš jejího pianistu Garyho Erwina. Působil sympaticky, roztomile to prožíval, a připadal mi jak Sicilián. ^ ^

(foto: Tomáš Turek)

Bohužel, akci zakončila Kanaďanka Sue Foley, a tu už podruhé slyšet nemusím. Její hlas byl stvořen pro country, ne-li něco horšího. Vydržely jsme s R. dvě písničky, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné signikifantní změně, upřednostnily jsme přečkat závěrečnou půlhodinku v občerstvovacím zařízení, kde jsem si po dlouhém mozkovém dloubání a hloubání dala svíčkovou (o půlnoci!). Mňamy.

Už byl nejvyšší čas zjistit, co se nachází v okolí mého nového bydliště. Nic mi nemohlo zvednout náladu víc. Nejen, že bylo krásně; bylo přímo ideální počasí na pouštění draka. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo tak uvažoval, díky čemuž jsem získala spoustu báječných momentů k zvěčnění.  ^ ^

Jako tradičně mě zaujaly i takové věci, které jsem dříve míjela bez povšimnutí. Někdy mám pocit, jako by mi fotoaparát vrátil mou schopnost divit se světu kolem. Docela mě mrzí fakt, že jsem byla ke svému okolí slepá a přestala jsem vše okolo sebe doopravdy vnímat; na druhou stranu mám radost, že ještě není nic ztracené, a můžu v sobě znovuobjevit dítě.

„Svět je vlastně pokaždé, když se narodí nové dítě, stvořen znovu. Protože když dítě přijde na svět, je to pro něj vlastně úplně nový svět. Ostatně stejně dobře můžeme říct, že svět přijde k dítěti. Narodit se je totéž jako dostat darem celý svět. My nepřicházíme na svět, ale svět přichází k nám.“

Proto je focení tak vzrušující zábava, ať už se mi daří či nedaří fotky jakékoli. Pokud je fotoaparát doopravdy prostředek, jak se začít DÍVAT (ale opravdu) okolo sebe, všímat si detailů a nemíjet svět bez povšimnutí, je pochopitelné, že jsem této činnosti nepropadla dříve (jelikož nefotím poprvé v životě, že ano), poněvadž v boji s těžkou pubertou jsem věřila všemu, jen ne možnosti, že svět je vlastně pohádka.

„Protože na světě se můžeme objevit jen jednou. Jsme vypuštěni do velké pohádky…“

A takhle to vypadá, když je člověk fascinován zdánlivě banální, každodenní realitou.  ^ ^ 

Tak jsem si vyzkoušela v praxi, proč že je západ slunce jedna z nejlepších chvil na focení. Tímto děkuji svým nedobrovolným a nic netušícím modelům za okouzlující zážitek.

Tak jsem si týden počkala, abych se nakonec vydala na průzkum k Moravě sama. Fotila jsem prakticky vše, nač jsem narazila. Snad to nebyl poslední pěkný víkend.

Nudila jsem se na bytě…

Takhle úžasnou vyhlídku máme…

Ale je pravda, že občas úžasná vážně je.

Je vůbec něco lákavějšího (a barevnějšího) k focení?

Konečně zpátky doma! Najednou je život na vesnici (ve srovnání s vyhlídkou na „největší obchodní centrum v České republice!“) neskutečně lákavý. Vyrazila jsem na procházku a přinutila jsem K.., aby se připojil (čímž se vyhnul sekání trávy). 

Náš dům na podzim. Asi mi bude chybět. Vážně se mamince moc povedl :).

Snažila jsem se za každou cenu dostat přes pole k Moravě (jejíž pozici jen matně tuším), ale nakonec jsme neuspěli. „Přebrodili“ jsme se přes vyschlý, zato blátivý potok, abychom narazili na tuny spadaných jablek a slepou cestu.

Zkusili jsme na to jít chytře bokem, ale i to se ukázalo být námahou zbytečnou. Potok jsme nakonec našli, ale hned za ním bylo kukuřičné pole. Morava nikoli.

Alespoň jsem využila podzimního slunce (ideální), abych zvěčnila svého znuděného bratra. Nemohla jsem nevzpomenout na Exupéryho: „A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…”

Obilí nebo kukuřice…Zase jednou jsem zatoužila být blond.

A fotka na závěr dokazující, že fotím opravdu VŠECHNO. Zoufalost.

Poslední den jsme vyrazili do Národní galerie v Praze (konkr. do Veletržního paláce). Značně mě nadchlo Mezinárodní trienále současného umění (a hlavně jsme  toho o moc víc nestihli).

A tak jsem objevila Jakuba Hoška (což se ukázalo být k ničemu, neboť jeho díla si budu moci dovolit…NIKDY) a portugalského umělce Fernanda Aguiara.

Úplně nejlepší byla ovšem exhibice Pohyb jako poselství, zaměřující se na kinetismus.

Hurá! Můj návrh vyhrává. Jdeme do zoo.

Nejdříve primáti. (Složitější rozřazení neovládám. Holt jsme se musili naučit tři miliony druhů hmyzu a pět miliard druhů kamení, na „detaily“ nezbylo v mozku místo.)

Netuším, co to je. Ale když tak hezky zapózoval/a…

Veverka – na ty si dávám od Karlíka a továrny na čokoládu pozor. Ačkoli ze složení potravy, které se jim v zoo dostává, soudím, že být veverkou v zajetí by mi nevadilo.

Poznámka: mezi focením dětí a zvířat není vůbec žádný rozdíl (jenom lidské maminky se moc netváří). Ani jedni si vás nevšímají (a jsou neustále v pohybu).

Až na tohohle. Přátelští tvorečci. Jenom nevím, co jsou zač. („Králi Jelimáne, co jsou zač?! Co jsou zač?!!!!“) Jedině, že jsou z Afriky (takže jim musí být v Praze vážně príma).

Na žirafy jsem se těšila. Nejradši bych vlezla k nim.

Šelmy jsou velkoúžasnolepé, ale živá zábava s nimi není.

Občas některá pohnula ocasem.

Ale víc se od nich očekávat nedalo.

Titul Nejnefotogeničtější zvíře získal zaslouženě hroch (a to ho byla významná část pod vodou).

Sloni taky nad vysokou návštěvností dvakrát nejásali. Ale pravda je, že při koupeli bych publikum rovněž nevítala.

Taky jsme viděli:

Nejvíc jsem chtěla omrknout tučňáky, ale nezbylo dost času – měli jsme koupené lístky na Temného rytíře.

Což mě přivádí k druhé části dne:

Temný rytíř

8/10     Opravdovou ironií je, že i při tak vysokém hodnocení musím přijít s vysvětlením „proč vlastně,“ neb se celý svět zbláznil. Hlavní důvod, proč nejásám jako jiní, je zejména pocitový. Technicky nemám filmu co vytknout, herci byli vynikající (a mně sympatičtí), ale na to, abych skončila unešená, tomu něco chybělo. Pravda je, že před akčním filmem bych dala kdykoli přednost dramatu typu 12 rozhněvaných mužů. O to víc mě zaráží, že se film propracoval do žebříčků mezi takové skvosty jako Kmotr či Vykoupení z věznice Shawshank, a že dokonce předběhl (!!!) Hodný, zlý a ošklivý (což je film, po jehož skončení jsem měla přesně ten pocit, v jaký jsem doufala i po shlédnutí Temného rytíře).

Nemyslím si, že má averze vůči akčním spektáklům zde hrála roli. Určitě by pomohlo, kdybych viděla Batman začíná (který je údajně psychologičtěji laděný), ale pokud je k plnému ocenění Temného rytíře potřeba vidět jiný film, nemůže se jako samostatný snímek umístit tak vysoko. 

Stejně jako všichni ostatní jsem okouzlena postavou Jokera, potažmo hereckým výkonem Heatha Ledgera. (Nejlépe to vystihl Lima: „Kdykoliv se objevil, sral jsem blahem malé netopýry.“) Kdyby chtěl někdo natočit černou komedii, nebo snad psychologický thriller s Jokerem samotným, nadšeně bych takový úmysl podpořila.

Bohužel hlavní roli v Temném rytíři hraje Batman (i když se to nezdá). Když pominu detaily, které mě iritovaly – jeho hlas či neuvěřitelně nerealistické vybavení – hlavní překážkou pro mě byla absence děje. Na ploše 152 minut se na přeskáčku střídají scény Joker (světlé momenty) vs.  Harvey Dent a Batman (a jeho nezáživné dilema, zda předat žezlo hrdiny).  

Zábavné kolik negativ lze najít na filmu, který mě ve své podstatě nenudil a neurazil (až na patetickou scénu s trajektem). Za Jokera, temný soundtrack, perfektní kameru a precizní herecké výkony si pochvalu zaslouží určitě.

“How about a magic trick?… I’m gonna make this pencil disappear. Ta-daa! It’s… it’s gone.“

“It’s a funny world we live in. Speaking of which, do you know how I got these scars?“

“No! But I know how you got these!“

“You won’t kill me out of some misplaced sense of self-righteousness, and I won’t kill you, because

you’re just too much fun.“

“We really should stop fighting, we’ll miss the fireworks!“

“See, I’m a man of simple tastes. I like dynamite…and gunpowder…and gasoline! Do you know what

all of these things have in common? They’re cheap!“