Príma blog, přesně 4,7 MB vyplýtvaných na fotky stačilo k tomu, aby mi už žádné další nešly nahrát (ačkoli údajně lze nahrát "až" 10 MB!! Páááni!). Každopádně jsem celý blog přemístila do Čech, takže...zde:
http://www.happinessateardropaway.blog.cz
Pěkně jsme si s R. prostály cestu vlakem do Šumperka a pak hurá na Blues Alive.
Highlight večera pro mne byl fotograf s mega teleskopickým objektivem, pořád jsem na něj musela zírat. Zdá se to být náročné i fyzicky. ^ ^
Potvrdila jsem si dávno známé. Koncerty nejsou nic pro mě. Blues mě moc nebere :). Výjimkou ovšem byla spontánní černoška z Karolíny Wanda Johnson se svým Shrimp City Slim Blues Band. Svým charismatem si rozhodně dokázala udržet pozornost (což je dle mého názoru u člověka, který s čímkoli vystupuje poměrně důležité), ale upřímně – sledovala jsem spíš jejího pianistu Garyho Erwina. Působil sympaticky, roztomile to prožíval, a připadal mi jak Sicilián. ^ ^
(foto: Tomáš Turek)
Bohužel, akci zakončila Kanaďanka Sue Foley, a tu už podruhé slyšet nemusím. Její hlas byl stvořen pro country, ne-li něco horšího. Vydržely jsme s R. dvě písničky, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné signikifantní změně, upřednostnily jsme přečkat závěrečnou půlhodinku v občerstvovacím zařízení, kde jsem si po dlouhém mozkovém dloubání a hloubání dala svíčkovou (o půlnoci!). Mňamy.
