Jeseníky
K narozeninám jsem dostala nový fotoaparát a hned jsem měla příležitost jej vyzkoušet, poněvadž jsme jeli do Jeseníků.
Naprosto zvláštní věc je, že díky focení (byť neumětelskému) mi přijde svět tak nějak krásnější, plný momentů a objektů, které stojí za to zvěčnit. Proto jsem s nadšením souhlasila, že se půjdeme podívat na Kubův fotbalový zápas, ač jinak považuji fotbal za odpudivý sport.
Celých 90 minut (má fotbal 90 minut?) jsem zápolila s nastavením a snažila se zachytit Kubovy brankářské úspěchy, což se bez teleobjektivu ukázalo být plánem značně bláhovým (navíc mě nenapadlo, že si foťák automaticky nastaví tak nehorázně vysoké ISO, navzdory slunečnému počasí).
Jako individuální sport by to nebylo špatné, nic jiného než zákroky brankáře jsem vlastně ani nevnímala. Jeden postarší gentleman v podroušeném stavu mě upozornil, že mám svou pozornost zaměřit jinam, jelikož prý brankáře rozptyluju (což nebyla vůbec žádná pravda; kdyby záleželo na mně, přesunula bych se přímo na hřiště, abych získala co nejautentičtější snímky).
Tohle je jediná fotka, která zahrnuje jednoho ze zbývajících 21 hráčů plus rozhodčího, respektive jejich lýtka, neboť se mi líbil vzniklý barevný kontrast (a pěkně udržovaný trávník).
V poločase jsem pochopitelně obtěžovala diváky. Avšak výjimečně se nezdáli být tímto rozladěni. Dokonce i K. se usmíval.
Přestože jeho tým prohrál, nevydržel se Kuba tvářit sklesle nadlouho.
Po zápase jsem neměla dost a tak jsem všechny přemluvila ke krátké procházce (spojené s venčením Špagety) kolem rybníka. Pořád mě udivuje, že místa, která působí až magicky, může mít člověk pár metrů od domu.
