Podzimní procházka s K.
Konečně zpátky doma! Najednou je život na vesnici (ve srovnání s vyhlídkou na „největší obchodní centrum v České republice!“) neskutečně lákavý. Vyrazila jsem na procházku a přinutila jsem K.., aby se připojil (čímž se vyhnul sekání trávy).
Náš dům na podzim. Asi mi bude chybět. Vážně se mamince moc povedl :).
Snažila jsem se za každou cenu dostat přes pole k Moravě (jejíž pozici jen matně tuším), ale nakonec jsme neuspěli. „Přebrodili“ jsme se přes vyschlý, zato blátivý potok, abychom narazili na tuny spadaných jablek a slepou cestu.
Zkusili jsme na to jít chytře bokem, ale i to se ukázalo být námahou zbytečnou. Potok jsme nakonec našli, ale hned za ním bylo kukuřičné pole. Morava nikoli.
Alespoň jsem využila podzimního slunce (ideální), abych zvěčnila svého znuděného bratra. Nemohla jsem nevzpomenout na Exupéryho: „A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…”
Obilí nebo kukuřice…Zase jednou jsem zatoužila být blond.
A fotka na závěr dokazující, že fotím opravdu VŠECHNO. Zoufalost.
Fotky asi klamou, co?