I just want to send this cosmic question out into the void

Pěkně jsme si s R. prostály cestu vlakem do Šumperka a pak hurá na Blues Alive.

Highlight večera pro mne byl fotograf s mega teleskopickým objektivem, pořád jsem na něj musela zírat. Zdá se to být náročné i fyzicky. ^ ^

Potvrdila jsem si dávno známé. Koncerty nejsou nic pro mě. Blues mě moc nebere :).  Výjimkou ovšem byla spontánní černoška z Karolíny Wanda Johnson se svým Shrimp City Slim Blues Band. Svým charismatem si rozhodně dokázala udržet pozornost (což je dle mého názoru u člověka, který s čímkoli vystupuje poměrně důležité), ale upřímně – sledovala jsem spíš jejího pianistu Garyho Erwina. Působil sympaticky, roztomile to prožíval, a připadal mi jak Sicilián. ^ ^

(foto: Tomáš Turek)

Bohužel, akci zakončila Kanaďanka Sue Foley, a tu už podruhé slyšet nemusím. Její hlas byl stvořen pro country, ne-li něco horšího. Vydržely jsme s R. dvě písničky, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné signikifantní změně, upřednostnily jsme přečkat závěrečnou půlhodinku v občerstvovacím zařízení, kde jsem si po dlouhém mozkovém dloubání a hloubání dala svíčkovou (o půlnoci!). Mňamy.

Už byl nejvyšší čas zjistit, co se nachází v okolí mého nového bydliště. Nic mi nemohlo zvednout náladu víc. Nejen, že bylo krásně; bylo přímo ideální počasí na pouštění draka. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo tak uvažoval, díky čemuž jsem získala spoustu báječných momentů k zvěčnění.  ^ ^

Jako tradičně mě zaujaly i takové věci, které jsem dříve míjela bez povšimnutí. Někdy mám pocit, jako by mi fotoaparát vrátil mou schopnost divit se světu kolem. Docela mě mrzí fakt, že jsem byla ke svému okolí slepá a přestala jsem vše okolo sebe doopravdy vnímat; na druhou stranu mám radost, že ještě není nic ztracené, a můžu v sobě znovuobjevit dítě.

„Svět je vlastně pokaždé, když se narodí nové dítě, stvořen znovu. Protože když dítě přijde na svět, je to pro něj vlastně úplně nový svět. Ostatně stejně dobře můžeme říct, že svět přijde k dítěti. Narodit se je totéž jako dostat darem celý svět. My nepřicházíme na svět, ale svět přichází k nám.“

Proto je focení tak vzrušující zábava, ať už se mi daří či nedaří fotky jakékoli. Pokud je fotoaparát doopravdy prostředek, jak se začít DÍVAT (ale opravdu) okolo sebe, všímat si detailů a nemíjet svět bez povšimnutí, je pochopitelné, že jsem této činnosti nepropadla dříve (jelikož nefotím poprvé v životě, že ano), poněvadž v boji s těžkou pubertou jsem věřila všemu, jen ne možnosti, že svět je vlastně pohádka.

„Protože na světě se můžeme objevit jen jednou. Jsme vypuštěni do velké pohádky…“

A takhle to vypadá, když je člověk fascinován zdánlivě banální, každodenní realitou.  ^ ^ 

Tak jsem si vyzkoušela v praxi, proč že je západ slunce jedna z nejlepších chvil na focení. Tímto děkuji svým nedobrovolným a nic netušícím modelům za okouzlující zážitek.