Pustili jsme se do vypouštění bazénu, a protože bylo krásně, využila jsem příležitosti a spojila příjemné s užitečným (tj. nechala jsem to na K., přičemž jsem běžela pro foťák a povzbuzovala ho k fotogeničtějším pózám).
Nakonec jsem si pomohla neživými objekty (ty zatím jediné neprotestují).
Dnes jsem se rozhodla vynechat autobus a domů se pěkně projít.
Nač jsem narazila nejdřív byla vřískající tlupa dětí na hřišti. Chjo. V duchu jsem svedla nelehký boj, ale nakonec se na mě nedívaly divně jen učitelky, ale i kolemjdoucí, a to jsem ani nevytáhla foťák. Kruci. Jsem si jistá, že jsou to ty nejvděčnější objekty focení, jelikož jsou naprosto přirozené. Ale nerada bych své teorie vysvětlovala na policejní stanici.
Po cestě jsem prozkoumala hřbitov – vůbec jsem nevěděla, že jsou tam pohřbení i turečtí vojáci. Fotit náhrobky zrovna zábava není. Pokoušela jsem se zachytit jednu postarší paní u hrobu, ale byla jsem nervózní, že by to špatně pochopila, takže se mi děsně třásly ruce. Když se člověk schová za strom s fotoaparátem v ruce, a to vše se odehrává na hřbitově, neumím si představit, jaké logické vysvětlení by mělo následovat.
Proto jeden „originální“ snímek ze hřbitova:
A jeden ze studny na hřbitově (jsem vážně srab).
Po cestě toho moc k vidění není.
Ale zcela určitě nebylo lze odolat minitraktoru, zaparkovanému před obecním úřadem.
Poznámka: Fotit v parný, slunečný den je pitomost. (A když na to přijde, chodit na procházky taky.)
Moje nekonečná fascinace stíny modra nebe :).
Technicky to nejsou dobré fotky, ale tak nějak mě naplňují optimismem (a chutí na třešně).
Kvůli téhle fotce maminka porušila několik dopravních předpisů (jenže na roztomilá červená autíčka člověk nenarazí každý den).
Na vesnici rostou hezké stromy dokonce i u sběrny odpadu (to mi v Praze nejspíš bude chybět).
Z čiré nudy jsem se jala prozkoumat zahradu. Co by se tak dalo vyfotit? Zde jsou mé rádobyumělecké pokusy:
